Právo na vzdělání má každý člověk bez ohledu na jeho rasu, věk a náboženské vyznání. To je legislativně ustanoveno v listině základních práv a svobod. Ve svých dílech se o tom zmiňuje i Jan Ámos Komenský. Začleňování dětí nebo studentů s tělesným postiženým do běžných škol bylo však ještě donedávna velkým problémem. Rodiče, jejichž dítě se sice narodilo s tělesným postižením, ale s naprosto zdravým a nepoškozeným intelektem, si jistě velmi živě vybaví vzpomínku, kdy se přišli za ředitelem určité školy zeptat, zda by jejich dítě nemohlo navštěvovat právě tuto školu a odcházeli s odmítnutím, neochotou, ba dokonce s odporem ze strany ředitele/ředitelky školy.
Aby se totiž takovéto dítě mohlo vzdělávat na běžné škole, musely být splněny tyto specifické potřeby:
· Bezbariérový přístup
Ve škole musel být výtah a bezbariérový přístup v jednotlivých prostorách školy vybavený nejlépe kompenzačními pomůckami (např. madla na toaletě).
· Specifický přístup pedagoga k žákovi
U lidí s tělesným postižením se můžeme setkat s horší motorikou, což znamená, že píší pomaleji a potřebují delší na zapsání si učební látky nebo při písemce.
· Pomoc druhé osoby
Člověk s tělesným postiženým potřebuje pomoc druhé osoby. Ať už se jedná o pomoc se zapisováním učiva, s přesouváním z učebny do učebny, pohybem po škole, po jejím okolí nebo případně s chystáním věcí na další vyučovací hodinu.
Dříve bylo nejen těžké najít školu s bezbariérovým přístupem, ale ani pedagogové nebyli ochotni žákovi přizpůsobit své vyučování, natož aby věděli, jak k němu přistupovat. Nechápali, co na jejich škole vůbec dělá a považovali ho za hloupé. U ostatních dětí se takové dítě zase stávalo terčem posměchu a někdy i obětí šikany. Vzdělávání dítěte s tělesným postižením představovalo pro pedagogický sbor velkou zátěž, se kterou se nebyli schopni vypořádat. Málokterá škola byla tehdy ochotná přijmout dítě na invalidním vozíku, vyhovět jeho specifickým potřebám a požadavkům a umožnit mu se vzdělávat společně se zdravými dětmi.
Dnes se přístup společnosti k handicapovaným lidem konečně změnil. V dnešní době se vzdělávání lidí s handicapem na běžných školách stává běžnou záležitostí. Do škol jsou přijímáni asistenti pedagoga, kteří jsou k dispozici jak samotnému žákovi s handicapem, tak i pedagogům. Děti si na svého spolužáka zvykají a jsou vedeny k pomoci druhým lidem již od útlého věku. Je třeba si uvědomit, že lidé na invalidním vozíku NEJSOU HLOUPÍ. Tohoto faktu si jsou vědomi zaměstnanci vysokých škol, kteří studentům nejen s tímto handicapem přizpůsobují podmínky tak, aby mohli na jejich škole studovat. Lidí s handicapem, kteří mají vysokoškolské vzdělání, tedy stále přibývá. Jenom jim musíme dát šanci a příležitost studovat a ukázat, co umí! To by si měli uvědomit lidé, kteří se ještě teď na tyto lidi dívají skrze prsty a odsuzují je předem.