Nepopiratelným trendem současné Evropy je snaha o „ekologizaci“ společnosti. Děje se tak ovšem s místy až fanatickým zápalem, který je ve svých důsledcích silně kontraproduktivní.
Přitom na počátku všeho, jak tomu někdy bývá, byla dobrá myšlenka vycházející z neutěšeného stavu životního prostředí. Zaměříme-li se přímo naši republiku a především její hraniční oblasti s Německem a Polskem, tak si jistě vzpomeneme na devastující a bohužel stále aktuální kyselé deště, které dokázaly zlikvidovat obrovské plochy lesních jehličnatých porostů. Nelze se tedy divit, že v následujících letech se do popředí dostávala snaha o postupné omezení těžby hnědého a černého uhlí a jeho spalování v elektrárnách.
A tím se dostáváme i k biopalivům.
Biopaliva vznikající zpracováním z biomasy (např. kukuřice, řepka, cukrová třtina aj.) se podobně jako například solární elektrárny stala magickým zaklínadlem, ve kterém se snoubily dva základní atributy nového a starého věku – peníze a ekologie. Původní záměr využívat pro výrobu biopaliv rostlinné popř. živočišné zbytky se ukázal z většiny jako nerentabilní. A tak se ve jménu ekologie a profitu přistoupilo k cílenému pěstování rostlin určených nikoliv ke konzumaci či dalšímu průmyslovému zpracování, ale čistě pro jejich transformaci v ekologické zlato. Krom velkých gigantů na tento trend přistoupili z části i soukromí zemědělci, neboť se jim nevyplatilo pěstování tradičních plodin. V našich podmínkách pak uniformní lány řepky a kukuřice viditelným způsobem obměňují strukturu krajiny. Zatímco řepka (pomineme-li její negativní vliv na biodiverzitu) svým kořenovým systémem půdu alespoň relativně zpevňuje a zadržuje v ní vodu, pole osázené kukuřicí, zvláště nachází-li se třeba na mírném svahu, se po větším dešti často promění v bahenní lázně, kdy navíc veškerá voda z takto degradované plochy odteče pryč.
Pravé důsledky tohoto hospodaření se nám ovšem odkrývají až tehdy, přesuneme-li se z České republiky do států Jižní Ameriky nebo Afriky. Zde často vládnoucí složky podporované dřevařskými těžebními společnostmi reagují na stoupající celosvětovou poptávku po ekopalivech a pouští se do plošného kácení lesů. Drobní a střední zemědělci často na hraně životního minima pak zanechávají pěstování tradičních plodin a podobně jako lidé u nás svá pole a plantáže mění v rozlehlé plochy oseté čímkoliv, čím by mohli zásobit celosvětový biotrh. Následky těchto rozhodnutí, jsou zde vzhledem k mnohonásobně větším takto postiženým plochám mnohem markantnější, degradace půdy a postupná transformace v měsíční LSD krajinu dosahuje obřích rozměrů.
Naštěstí v posledních letech díky četným studiím a aktivitám ekologických (jaký div) organizací dochází postupnému prozření, celý takto nastartovaný proces však půjde zastavit jen obtížně.